Chtěli jsme jít daleko. A tak jsme šli.

Od našeho výletu byl život šílená jízda, takže teď, dva roky poté, sedím v chalupě zapadané sněhem a vzpomínám, jaké to bylo na letištích bez roušek a horských útulnách v Pyrenejích. Moc napínat paměť nemusím, protože zážitky z Pyrenejí 2019 jsou pořád naprosto živé.

V následujícím článku popisuju jak naše putování, tak obecné info o HRP a úplně dole pak najdete i seznam všech věcí, které jsme měli s sebou. Pro lepší orientaci je tady i interaktivní obsah článku.

Dálkový pochod zdá se jako dobrý nápad

V létě roku 2018 jsem v knihkupectví Národní Galerie narazila na knihu o nejlepších dálkových pochodech. Od obskurních po exotické nebo zprofanované klasiky typu PCT. Všechny vypadaly nádherně. Pár hodin na to jsem na rozlučkovém pivu před dalším odletem Jenovi řekla, jak moc mě takový pochod láká. Rozhodli jsme se že půjdeme a já oddrncala s kufrem po dlažebních kostkách na letiště zpátky do Edinburghu. Pár dní na to Jen posílá fotky z knihy ležící na podlaze NG, vybírá termín a ptá se, kdy koupíme letenky. Bojím se, že to celý nemám šanci zvládnout a plánuju že půjdeme max třeba půlku trasy nebo jen 2 týdny, ale rezervuju si v kalendáři měsíc bez svateb.

Po pár týdnech měním názor: Jít to od půlky to nemá smysl. Půjdeme to celý. Začínající romance s dobrodružným pražským cyklistou je perfektní důvod pro commitment typu 30+ dní a 800km.

Máme půl roku na nějakou přípravu. Z velké části to spočíná v rozplánování nákupu ultralehké výbavy, aby nás to nezrujnovalo. Dosud jsme většinu výletů buď punkovali nebo vycházeli z mé skautské výbavy. Část tohoto ethosu chceme zachovat. Objednávám čerstvě vydaného průvodce (díky Tome Martensi).

Co je to HRP?

Haute Route Pyrenees je 800 km dlouhý trek s 52 000 m stoupání, který zhruba kopíruje francouzsko-španělskou hranici a vede i skrz Andoru. Začíná v městečku Hendaye na pobřeží Atlantiku a končí v Banyuls-sur-Mer na pobřeží Středozemního moře. Po celé své délce kombinuje oficiální trasy typu GR10 a GR11 s neoficiálními stezkami a stezičkami a všeobecně se snaží držet v co nejvyšší nadmořské výšce. Trasa jako taková není oficiálně značená, kromě sekcí, které využívají GR trasy.

HRP je považována za nejtěžší dálkový trek v Evropě, hlavně z důvodu místy velmi obtížného a neznačeného terénu.

Obecné informace – doplňování zásob, zkušenosti a tipy při přechodu Pyrenejí

Zásoby & jídlo

My jsme šli podle průvodce HRP (čerstvě vydaný zrovna ten rok, Tom Martens – Cicerone), ten trek dělí na pět 7-10 denních sekcí, v cíli každé sekce je vždy vesnice nebo místo, kde se dá doplnit vše potřebné. Není tedy většinou nutné nést jídlo na víc než týden. Plus jsou často příležitosti pro oběd/večeři v refugios (fungují pouze v letní sezóně) nebo restauracích v menších vesničkách a střediscích po cestě.

My se stravujeme vegetariánsky a kromě jedné španělské refugio jsme měli vždy možnost mít vegetariánskou verzi společné večeře, v jídelním lístku mají vege většinou třeba vaječnou omeletu se sýrem a saláty. Vegan verze by byla asi větší oříšek.

Voda

Vody je všude dostatek kromě delší hřebenové sekce na konci, kdy se kvůli vodě musí hodně scházet do údolí. My měli každý 2×1,5l pet a nosili jsme je zbytečně plné, ale better be safe than sorry, že ano. Zdroje vody jsou dobře zaznamenané v průvodci, na zdroje v mapy.cz nejde úplně spoléhat. Kromě vyloženě opečovávaných pramenů jsme pečlivě filtrovali filtrem Sawyer, protože se skoro všude pasou hospodářská nebo divoká zvířata.

Terén

Terén HRP nás hrozně bavil. Je to úplně něco jiného než chodit po značených cestách v Čechách nebo po Skotských močálech. Občas tu byla náročná kamenná pole, kde je i navigace obtížnější, občas se cesta ztratila úplně – např. u vesnice Alos d’Isil – notoricky známá improvizace zarostlým svahem, každý den se ale hlavně před námi otvírala úplně jiná scenérie, geologie, výhledy. Právě ta proměnlivost na nás zapůsobila asi nejvíc.

Vysokohorské pasy & sníh v létě – kdy jít HRP?

HRP se většinou chodí od června do září kvůli průstupnosti horských pasů v centrální části, ve kterých se drží pokrývka sněhu i v létě. My tuhle sekci řešili zakoupením cepínu a na konci sekce jsme cepín nechali v místním refugio. Někdo řeší i mačky, ale my se spolehli cepín a stabilní krok a vždy jsme pasy chodili později ve dne, kdy byl sníh změklý. V oblasti jsou i ledovce a pro ně mačky určitě doporučuji, trasa přímo přes ledovec nevede, ale je možnost zařadit výstup na Aneto nebo Vignemale. My z důvodu absence maček výstupy vynechali. Pokud půjdete později na podzim, může být počasí už nevlídné, sněhu víc a refugios zavřené, ale zato třeba míň lidí.

Z jaké strany HRP jít?

Tomův průvodce popisuje cestu od oceánu k moři, ale Francouzský průvodce popisuje cestu v druhém směru. Jít se dá oběma směry samozřejmě a jsou lidé, co po vzoru hobita jdou tam a zase zpátky, protože se HRP nemohou nabažit. 🙂

Před odletem

Letenky koupeny, ambivalentnost našeho vztahu rozseknuta první pusou na Mostě legií, načež zase odjížídím na několik týdnů do Skotska. Další osobní historii vynechám. Jsme tedy v začínajícím vztahu který cca 80% probíhá na dálku. Strávit “pár dní spolu” je tedy ta nejlepší příležitost jak zjistit, jestli spolu zvládneme nejen to vzrušující dobrodružství omezeného společného času, ale i normalitu a každodennost dálkového pochodu. Rozporuji Jenovi pokládat 30 dní ve vysokých horách za normalitu a každodennost, ale připouštím, že určitá rutina se asi zaběhne.

V zásadě se žádné velké přípravy a trénink nekonají. Jen je bývalý atlet, takže ten ani trénovat nemusí a já si říkám, že už to stejně nezachráním. Zběžně prolistováváme průvodce, stahuju si texťák s alternativním popisem cesty a komplet mapy.cz do mobilu. Toť naše příprava. Co nepodceňujeme je filtrace vody a zakoupení léku na alergie, ale to je tak všechno. Nutno ale podotknout, že máme alespoň zkušenosti s čtením v mapách a orientací v terénu, takže zas tak úplní začátečníci nejsme.

Extreme European Heatwave June 2019
zdroj: http://climatestate.com/2019/06/26/extreme-european-heatwave-june-2019/

Vycházíme: první týden

Letíme Praha-Brusel-Biarriz (alternativa je San Sebastián), z Biarriz bereme bus do Hendaye. Je konec června, na Baskicko nezvyklé horko (aka European Heat Wave 2019), šlapeme do kopce ke kempu v městečku Hendaye, plynová bomba, nákup zásob v supermarketu, grilovaná ryba na pláži, druhý den vycházíme. Ráno se pomalu balíme, dostávám krámy, teplota na teploměru v kempu leze přes třicítku a konečně s pivem v ruce vycházíme někdy kolem poledne vstříc žáru a lidem středního věku vyvaleným na pláži pro obligátní foto na samospoušť u Atlantického oceánu. Dávám ibáč a jdeme.

P1010098

Baskicko

První dny na cestě se slévají v podivný zážitek extrémního horka. Nevíme jestli je to námi, nebo cestou nebo čím… Ve výsledku je to prý pro jinak v mlhách zahalené Baskicko naprosto netypické počasí na které máme zrovna štěstí. Trvá nám několik dní, než si zvykneme trochu dřív vstávat a plahočíme se v poledním horku.

Krajina kolem nás je extrémně zelená, kopečkovitá, volně pasoucí se koně, nad hlavou velcí ptáci, které považujeme za orly. Vaříme první kuskus (který budeme postupně ladit k dokonalosti), a 4. den konečně vidíme v dálce veliký hory. Tam jdeme. A ještě dál. Z počátku je cestou dost vesnic, hned druhý den hladově navštěvujeme restauraci a objednáváme si vyprahlí spoustu zeleniny, pivo a žužu. Tohle nárazové obžerství je vůbec typické pro celou cestu, ale není divu, když zbytek dní jsme na konzervách rybiček napůl a kuskusu.

První dvoutisícovka – D7

Den 7, plechový příbytek, bouře. Sýry. Všude voní kytičky.

Source de Marmitou & Lescun

Zelený kopečky Baskicka necháváme za námi a kouzelným lesem – neprostupnej až na naši úzkou cestičku klikatící se mezi zvětšujícíma se boulderama dorazíme do sedla a před náma se otevírá vápencová měsíční krajina. Stromy ubývají, textur skal přibývá, oslepující bělost v poledním slunci, když tu nacházíme u cesty o skálu opřený zapomenutý turistický slunečník – věc, co jsme nevěděli že potřebujem, dokud jsme ji neměli. Po dvou hodinách ztrácení se v týhle podivý krajině dorazíme do dalšího sedla a pod náma se otevírá Source De Marmitou – “ideal place to pitch a tent”. Nacházím místo, z každý strany potůček, uprostřed rovinka, boulder a stín dvou borovic… Takhle nějak jsme si ty Pyreneje představovali.

Ráno opouštíme tento top class spot a sbíháme do civilizace, Lescun, slavná francouzská horská turistická vesnička s vesnickými domy z kamenů a barevnými okenicemi. Cestou vybíráme barák, co koupíme, a v restauraci v 10 ráno objednáváme pivko, salát a obžerství. Konec první sekce, 160 km za námi. Přebíráme a na místní poště posíláme nepotřebné věci do Čech. V místním kempu si chceme dopřát luxus sprchy, ale vítá nás podivné místo jak z katalogu Evropských dotací a muž, co hlásí, že zrekonstruovaný kemp otevírají teprv příští víkend, ale že tam můžeme přespat zdarma. K večeru se kemp plní hosty a je tu taková pohoda, že kupujeme pivka a slavíme první sekci a těšíme se, co bude dál. Prý větší hory.

Druhá týden

První refugio a horská jezera

D10 – 1500m výstup z Lescunu v lehké kocovině není úplně zadarmo. Stoupáme po svazích míjeni skupinkami španělských skautů. Bojuju s horkem, kocovinou a lehkým úžehem a Jen s tím, že na mě musí čekat (což je takové téma našeho výletu, což jsme vzhledem k rozdílům v naší atletické zdatnosti očekávali). K večeru nás čeká první horská chata: Refugio d’Arlet nad jezerem s čolky. Krásná atmosféra, domácí crepes, společnou večeři si nedáváme, protože jsme jsme pořádně jedli včera, ale když z oken slyšíme tu bujarou atmosféru komunitní večeře říkáme si, že jsme asi udělali chybu. Komunitní večeře jsou nakonec jedna z našich nejoblíbenějších věcí na HRP. Zbytek večera sledujeme čolky v jezeře a pohlednicový západ slunce. Spíme ve stanu na trávníku za refugio, spolu se spoustou dalších hikerů.

Pyrenejský národní park

D11 – Konečně si u pastýřů kupujeme ovčí sýr a je to ten nejlepší, co jsem asi v životě jedla. Vstupujeme do Národního parku a Jen prohlašuje: “No, je to tady takový kopcovatější terén už.” Koupeme se v jezerech a vodopádech a cesta se místy mění v 6 proudou dálnici. Procházíme podivností ski center v létě. Úspěšně ukrajujeme 28km as podivností skicentra v létě (Candanchu) se opět na pár dní loučíme s civilizací.

D12 – Na obzoru se nám objevuje Pic du Midi d’Ossau – skoro třítisícovej monolit a symbol Pyrenejí. HRP vede pěkně kolem něj a prohlížího snad ze všech možných stran. Je nám líto, že nemáme lezecký vybavení, třeba se sem někdy vrátíme. Cestou si dáváme víno v Refugio, kupujeme sýr od pastevce a rozkládáme ležení u horského potůčku.

Už umíme docela Francouzsky – muž s baretem sedící na kameni u silnice: “Fromage?” …. “Voui.” Muž s baretem nás bere do svojí cabane, odežene mouchy a nakládá fromage a ovčí tvaroh s cukrem – neskutečná delikatesa!!

Přichází dobrodružství: potopa

D13 – Budíme se do mlhy a občasného deště. Trvá nám, než se vykopeme ze stanu a poprvé natahujeme šusťáky. Cestou do sedla se schováváme se pod kameny před občasnými přeprškami. První dobrodružství dne: Passage d Orteig. Jen se ptá: “Co je to “abyss”?” Krátký úsek nad propastí po řetězech. Na druhé straně nás u horského jezera čeká refugio, kde přes léto žije otec a čtyři děti. Sýrová omeleta a chceme vyrazit dál, ale dovnitř nás zahánějí kroupy velké jako nehet na palci. Přicházejí bouřky… občas se schováváme, ale jdeme dál, odpoledne už je pohoda, krajina jak z divokýho západu, borovice, lesíčky, velká přehrada. Míjíme podivnou španělskou refuge a po delším rozhodování zda pokračovat na další refugio a trochu to hecovat, volíme vzhledem k nejasným meteorologickym prognózámm raději večeři a odpočinek. Schovaní v závětčí za kamenem u nedostavěné přehrady na Campo Plano. Spacákky, usínáme ihned. Pár hodin na to začíná bouřit a blesky se honí po horách okolo nás, ale na straně údolí a za vysokým kamenem jsme vcelku v bezpečí.

Budíme se kolem půlnoci oslepujícím světlem a koukáme v něm v těch milisekundách na sebe. Karimatka zdá se nějaká poddajnějši nez obvykle – snad nemám taky díru jako Jen. Vykouknu ze stanu, jo aha, plaveme v kaluži. Stan se ale drží a podlaha je suchá, ikdyž připomíná vodní postel. Blesky bijou do vrcholů kolem az země brní. Oba ležíme na karimatkách a snažíme se nedotýkat země a přemýšlíme o tom samém. O nevýrazném potůčku jež poklidně plynul nedaleko našeho tábořiště. Jen prolamuje ticho: “Hele, kdyby ta voda stoupla, asi by bylo dobrý se domluvit na nějakým plánu postupu.” Yes pls! Domlouvame se na plánu postupu. Nějakou chvíli na to Jen vykukuje ze stanu a kontroluje stav vody. Kaluž proudí. “Potok.” Dobrodružství! Blesky naštěstí uz nebijou, takže se balíme, oblíkáme šusťáky a vytahujem batohy z kaluže formerly known as předsíňka. Naštěstí nic neuplavalo, ikdyž pantofle k tomu neměly daleko. Balíme stan a dle plánu úniku se vydáváme k refugio kterou jsme minuli cestou – asi 2km po rovině. Ovšem z nevýrazného potůčku je poněkud rychle proudící řeka, do které nejsem úplně nadšená vkročit a pokoušet se brodit, navíc za ní následuje brod druhý a to byla řeka i před tím vydatným deštěm. Dedukujeme tedy, že jediná naděje je nedostavená přehradní hráz kousek po proudu toku. Potmě ji tedy hledáme a vskutku nacházíme. Vitězně překračujeme po několika chabých mostcích hučící hlubinu pod námi a v lehkém mrholení prcháme ty dva kiláky do podivne španělské refugio. Bonus: nečekaně nám zkříží cestu noční tvor – ohrožený žlutočerný mlok, oh yes! Dveře refugio jsou otevřené, nikde nikdo, steleme si v jídelně.

D14 – Probuzení na podlaze ref. Respomunso. Dáváme si tam aspoň snídani (aka 30 odstínů cukru) a opět se vydáváme na místo činu, říčka již zas poklidně ve svém korytu. Postupně jsme doběhli ostatní hikery – naše staré známé 40/50leté kluky, co se seznamili cestou a jdou teď spolu – výřečného rakouského vojáka Herolda a nemluvného francouzkého levičáka Oliviera a novinku na trati – mladého opáleného Brita a starší paní v bílých kalhotech. Náš postup zastavila nepřekvapivě další rozvodněná říčka/vodopád. Naštěstí angličan neváhal a začal vrhat balvany do něčeho, co za nižšího stavu vody bývalo brodem. Následovali jsme jeho vzoru a bezeslova společnými silami trochu zkrotili divoký tok – alespoň uz nevypadal že nás ihned strhne. Načež Jen neváhá, vyhrnuje šusťáky a plně obus s do dálky zářícími bílými ponožkami vkračuje do proudu a směje se na nás z druhého břehu. Ostatní jedou víc na sucho a balancují na kamenech. Já následuji Jenův vzor neboť vyhodnocuji že by mi tam stejně voda natekla. Broděnií v obuvi je překvapivě příjemné. Herold mi půjčuje svoji trekovou hůl, aby mě nestrhla voda a paní v bílých kalhotech a mokrých pohorkách (které už nikdy neuschnou), mi závidí nízké boty. <3

Následují sněžná pole, která zvládáme bez problémů. Col de la Fache je zatím nejvýš, co jsme byli. Dolů údolím do refugio Wallon skoro běžíme, ubytováváme se jako první hosté a dokonce dostáváme privátní pokoj. Možná už tuší, že naše několikrát promáčené a zapařené boty nejsou úplně obuv do společnosti a privát je v tomto případě spíše samotkou.

V sedm večer svolávačka na společnou večeři – velký zážitek. Jsme u stolu s postarším angličanem a francouzskou rodinkou, kdy holčička zastává funkci hostitelky a všem nám rozdává talíře a příbory a je na to patřičně hrdá. Před námi přistává mísa polévky a všichni vespolek mají radost, že si jen 4x přidává. Další chod je pro nás vegetariány palačinka se sýrem a fazolkama, neveg mají nějaký maso a přílohu, další chod je chlepa, sýr a pak desert. Všeho dost a všechno hrozně dobrý, ostatně jsme v pozici, kdy bychom vzali za vděk úplně čímkoli. Dáváme ještě 1/2l vína a diskuzi o politice s angličanem, který nad slovem brexit vkládá hlavu do dlaní a pláče. Jen má velkou radost, jak jsme se po dvou týdnech pěkne socializovaní. Pod rouškou mlhy dává Jen koupel v průzračné řece před refugio, já mám už vody pro tento den dost.

P1020379

Petit Vignemale & ledovce

Pohodový pochod při kterém se před námi poprvé otevírá pohled na ledovec. Stoupáme dál k Regugio Baysellance, nejvyšší místo našeho pochodu, kde budeme spát. Z Baysellance vybíháme na lehko na naši první třítisícovku, menšího bratrap roslulého Vignemale. Jen samozřejmě balí do košile dvě pivka a twixku a skáče nahoru a dolů jako kamzík. Mně se poprvý za celej trip ozývají bolesti kolena, ale po společný večeři na refugio už je to zase dobrý. Spíme ve stanu v jedné z kamenných ohrádek před refuge. Jenovi je poprvé v noci v jeho tenkým spacáku zima (Warmpeace Solitaire 250), ale to se dá čekat – je to nejvýše položená francouzská refuge. Je línej se přioblíct a raději trpí. Já jsem ve Warmpeace Solitaire 500 Extra Feet jako v pohádce.

Gavarnie

D16 – Gavarnie, srdce francouzských Pyrenejí. Je to tu jak na Karlštejně, jen s 400m vysokým vodopádem v čele údolí. Údolí je TO nádherný, ale jak říkám, je to tu jak na Karlštejně. Nabíháme na místní supermarket a ve stínu před obchodem konzumujeme zmrzliny, ovoce, zeleninu a čerstvé pečivo, pak teprv jdeme na normální nákup zásob na další týden. Ubytujeme se v místním kempu a také zakupujeme 2 cepíny protože nás čeká přechod několika pasů, kde stále leží sníh.

Ráno cepínem otevíráme pivko a po snídani vyrážíme pryč, aniž bychom nádheře Gavarnie věnovali větší pozornost.

D17 – Nic zvláštního se nestalo, šli jsme na kopec, pak z kopce a pak zase na kopec. Viděli jsme zmiji a zmijátko. Jen si dvakrát podvrkl kotník (ale zatím drží) a já bych pořád něco jedla.

D18 – Hory hory a hory. Večer se ubytováváme v betonové Cabane de Barrosa, sami uprostřed divočiny.

D19 – Parzán – další příležitost k nákupu, zaplouváme do místního baru s uřvanou televizí a občerstvujeme se salátem a rychle mizíme pryč.

D20 – Šli jsme si jen uvařit těstoviny a teď máme přednášku o matematice bez čísel od oxfordského profesora. 20. den nás zavedla na božskou moderní unmanned refugio/cabane s matracemi a vysokým stropem s nedělenými okny = jako koukat na obraz. Po chvíli dorazí člověk, co si začne vařit těstoviny. Přicházíme na to, že je to oxfordský profesor fyziky, matematiky a filosofie. Jen je v nebi. Všude rostou divoký modrý kosatce.

D21 – Čeká nás první den s ratingem E (exceptional – dle mě spíš EXTREME). Všeobecná absence cest a když už cesta je, tak vede buď přes sníh (ta přijemnější možnost) nebo přes boulderové pole (ta více zábavná, ale zaroveň vysilující možnost, z balancování na kamenech má člověk ke konci dne už tiky). Připocteme-li k tomuto moji značnou unavenost a nutkání sednout si na kámen a sedět každých 10 výškových metrů a fakt ze jsme 7km šli asi 5 hodin?! …tento den nás zkrátka dosti vyčerpal. Ale bylo to i pěkné… Jsme rádi že jsme použili cepin i pro něco jiného než otevírání piva a jako zátěž batohu, i když by se to dalo i bez něj… Dali jsme i malý urbex – opuětěný důl. Odměnou našeho celodenního snažení je omelette fromage větší než naše hlava a tabulka čokolády snězená pod 3 minuty na refugio Portillon. Jsme solidně vysoko a venku je zima, místo stavění stanu tedy ještě přikoupíme nocování v teple a říkáme si, že jsme nějaký zhýčkaní.

D22 – Další den se značkou E, čeká nás nejvyšší průsmyk naší cesty. Opět využíváme na sněhových polích cepín, je pozdní odpoledne a sníh je tedy poddajný a s trochou opatrnosti naše nízké boty dobře drží. V počínajícím dešti poprvé vytahujeme i celou nepromokavou výbavu a zkoušíme použít návleky, ale ty oba vyhodnocujeme jako nejzbytecnější věc co máme s sebou. Z průsmyku po sněhových polích předbíháme skupinu španělů s mačkami, které jsou jim spíš na obtíž. Další balvanova pole k balancování a dlouhá cesta údolím lemovaným starými borovicemi.

Vybíram exkluzivni obří kámen u řeky jako místo oběda. Dáváme zatím nejlepší kuskus s tuňákem, cibulí, olivami a kořením, co jsme našli na jedné refuge. Je v něm nějaká magie. Při seskoku z kamene (vylézt tam zahrnovalo lehký bouldering) Jen udělá jeden špatný úkrok dozadu a náhle stojí plně obut po kolena v řece s výrazem zoufalého pejska. Já malem spadnu smíchy z kamene za ním. Pokračujeme údolím dál až k BUFETU, kde maji dvě velikosti piva – normal (0,3l) a “mini” 3/4 litru. Davame dvě 3/4l pivka a po takový době konečně pivo co chutná fakt dobře. K tomu Jen láduje asi 5 druhů (nekecám) různýcch bufetovych pochutin v čele s pringles. Velká pohoda, bavíme se pozorováním lidí, co autobusy přijíždí a odjíždí navštívit nejvyší vrchol – Aneto (nebo se spíš jen pocourat pod něj) a dvojici nasraných lidí co přijeli na bambusových kolech. V lehké opilosti doběhneme večer na planinu 30 min od bufetu a jsme hypnotizováni propastí do které tečou vody z ledovce Aneta a mizí v podzemní řece. Aneto dávat nebudeme, nemáme macky a prej je to hrozně přelidněný. Spíme schovaní bokem na Plan dels Aigualluts.

D23 Jsme presne v půlce výletu a naše obuv začíná jevit známky opotřebení. Všechny části cesty, kde jsou potřeba cepíny jsou za námi. Po delší době chytáme signál a informujeme rodinu, že jsme ok, i když název místa našeho bivaku – Hospital Vielha, je nejprv trochu vyděsí. Vlastně nevíme proč se to jmenuje hospital, nemocnice to není, vlastně tu není vůbec nic, kromě několika opuštěných budov, postavených za evropské peníze.

Katalánsko

D24 Vstupujeme do Katalánska a druhé půlky výletu. Ráno bookujeme ubytování na dvě noci v Salardu. Máme v plánu první celý odpočinkový den. Je to ale ještě dva dny cesty. Po obědě se poprvé rozdělujeme a zbývající 4 hodiny pochodu ukrajujeme každý svým způsobem: Jen “se chce zničit” a i s batohem běží a já si jdu svým vlastním tempem kolem jezer a mezi kopci. Jedno z jezer je úplnej Karibik – bílá pláž, tyrkysová voda, tak tam nahá skáču, ale nemám ráda hlubiny, tak zas hned lezu ven. Být sama široko daleko je super. Jen už mezitím dobíhá na Refugi de la Restanca, kde máme sraz, objednává nám večeři a láduje do sebe obvyklý mix dobrot. Pak už jen čekáme na sedmou večerní a pijeme pivka na slunci před refugio. Následuje první zkušenost s kulinařinou španělské strany: česneková polévka s plovoucími kusy rozmočeného chleba, ale zbytek menu je celkem ok. Spokojeni šlapeme v zapadajícím slunci a lehký opilosti do kopce na plošinku, kde si stavíme stan. V noci opět bouřka, tentokrát jsme v suchu.

Třetí týden

Salardu

D25-26 Relax v Salardú, návštěva místního koupaliště. Shánění plynové kartuše – nikde není k nalezení, nakonec nám Harold daruje svoji náhradní (ano, táhne dvě kartuše celou cestu). V místním hostelu směňujeme cepíny za vintage pohledy a s Haroldem a Olivierem popíjíme pastis. Velká pohoda.

D27 – Bereme cheeky stopa a ukracujeme si nudnou část po silnici v poledním horku. Vykračujeme do čtvrté sekce HRP a Pyreneje nás zas odměňují kompletní změnou krajiny. Kráčíme přes katalánské siery. Tráva je tady hlavně žlutá, květiny méně četné, ale za to sytější v barvách. Kopce už nejsou modrošedivé, ale oranžovočervené. Jezera změnila barvu z tyrkysově modré na zelenou. Hluboká, sevřená údolí se otevřela a vidíme do dálek. Všude (včetně silnic) se pasou koně. A lidí je tady náhle tolik, že nám na počítání stačí jedna ruka. Tak málo, že ani cesty přes planiny trávy a kameny neexitují. A kerny (cairns), kterých Francouzi měli příliš, jsou tady luxus. Jdeme teda prakticky offroad a udržujeme směr pouze orientačně. Stačí to, abychom dorazili do krásný dřevěný chajdy mezi pokroucenejma borovicema – Refugi Gracia Airoto. Bez obsluhy, za to obsazená dvěma Čechy. Prvníma, co tu vidíme. Oba mají sandále a v nich ponožky. Stereotypy fungujou.

D28 – Docela výživnej den, po pár set metrech chůze z refuge dochází ke kolizi Jenova OCD a mého PMS a zasekáváme se na jednom kameni na dobrou hodinku, během které mi konečně zabírá ibalgin a Jen se doznává k tajnému snědení čokoládové buchtičky. Kddyž krize, tak vždy kvůli jídlu… Když jsou mračna rozehnána a my se přehoupneme přes jediný dnešní průsmyk, začíná dlouhý, nechvalně známý úsek sestupu rozpálenou sierou do Alos d’Isil. Všechno je horký a suchý, i potok se radši schovává pod zemí. Všude rostou keře, který podivně voněj po mase. Asi vůně Španělska. Cesta už zase neexistuje. Prodíráme se trnitou škrábající vegetací. Přes kobylky a sarančata není kam šlápnout. Potkáváme otce se synem, kteří jsou to samý, co my. Dokážete si představit, že byste takovej pochod šli se svým otcem?

Alos d’Isil je krásná starobylá katalánská vesnice. Všude kamenný baráčky, stodoly a chlívy. Mají kamenný střechy a místo okapů vodu svádí kamennejma ulicema. Na návsi dvě vzrostlý lípy vrhají tak příjemný stín, že tam na lavičkách vytuháváme až do půl šestý večer. Následně na návsi nacházíme dvě opuštěné hole, kterých se ujímáme sbíráme síly a šplháme 400 výškových metrů do údolí potoka Barranc de Comamala. Cesta je to jak do pekla, do kopce, s nálety hejn hovat, že je ani nestíháme zabíjet. A se zmijí střežící cestu.

D29 – Prespáváme budík o hodinu a půl, včerejšek nám dal zabrat. U kafíčka na nás už mávají Harold s Olivierem, kteří spali v Alos d’Isil v hostelu, smějou se nám a frantík poťukává na imaginární hodinky. Vyrážíme do kopce v počínajícím horku. Všude na keřích rododendronu se mihotají malí hnědí motýlci. Je jich tolik a jejich aktivita natolik intenzivní, že když si odskočím za keříček, motýlci se pletou, kam nemají, a několik z nich nalezne smrt někde mezi toaletním papírem a mojí zadnicí.

Jdeme přes pár falešných pasů, pár pravých, nahoru a dolů, kolem jezer plných žab a nakonec sestup krajinou ohlazenou od ledovců k menší plechové Refugi Enric Pujol. Již nám jde v ústrety Harold svlečený do půl těla a radí nám, kde nabrat nejlepší a nejstudenější vodu. Prý na druhé straně jezera… “Jak to víte?” Odpoví naprosto suše a vojensky: “Because I was there.” Nevíme jestli se bát nebo smát, v armádě se takovýhle všetečný otázky asi nepokládaj. U refuge se následně objevuje několik skupin francouzů a s poslední, která řeší, že na ně v 9 místné refuge večer už není místo, ztrácí Olivier nervy a zvedají s Haroldem kotvy. Stávají se znich lehcí asociálové. Nicméně s sebou nesou půl litru anýzového likéru, na který si už pár dní brousíme zuby a na který byla ta ledově chladná voda. Tento večer si s nimi Pastis nedáme.

D30 – Startujeme ještě před východem slunce a jde se úplně samo. Asi začneme brzký start praktikovat častěji. Na cílové refugi Certascan jsme už kolem poledne a čeká nás jen nekonečnej chill a pivka ve stínu pod heliportem. Při bohaté společné večeři mlsně pokukujeme po flašce vína, co mají Harold s Olivierem, které tu opět potkáváme, ptáme se jich kolik stojí, říkají že nevědí a ani že je to nijak nepálí, že je jim 50 a jsou na dovolený… Nám je dohromady taky 50 a jsme taky na dovolený. Bereme flašku vína do spacáku a ač máme postavenej stan, ukládáme se pod širákem. Je to již měsíc, co jsme na cestě. Máme se dobře. Není signál.

D31 – Vína i jídla bylo na Certascánu dostatek. Možná až moc. Není nám úplně dobře a nutno říct, že je dobře, že jsme spali pod širákem, ve stanu by to nebylo nic moc. Klesáme 1000 výškových metrů dolů, abychom je mohli znovu vystoupat. Jak procházíme nížinou, nevyhneme se ani “pásmu hovad”. Toje pásmo mezi ~1500 a ~2000 m.n.m. v němž se vyskytují hovada. Hodně hovad. Hodně moc hovad. Naneštěstí se pásmo hovad překrývá s pásmem bozrálých borůvek. Život není vždycky jednoduchej. Z průsmyku Coll de Sellente to máme jen pár minut k jasně oranžový plechový boudě trčící na skále nad jezerem. Do refugi de BAborte dorazíme tak akorát, aby nám dveře přibouchl vichr a vzápětí se spustil déšť, krupobití a bouřka. Z tohohle nečasu se postupně vyoupne 6 španělskejch nešťastníků a tak se všech 9 postýlek zaplňuje.

“Oh Pierre…”

D32 – Už máme režim, klasický rychlý tart a už v 6:20 na lačno vycházíme z devíti páry bod ovoněné refuge do pochmurného mlžného rána. Po pár kilometrech se spouští jemný déšť a i náš hlad, pod košatou borovicí tedy připravujeme naši klasickou snídani – ovesná kaše se spoustou přísad + instantní káva. Déšť se zintenzivňuje. Dnes je v plánu odpočinkových 10km, s mezizastávkou na refuge s jídlem – Refugi Vallferrera. Volíme alternativní trasu po vrstevnici, která vypadá, že ušetří nějaké výškové metry. Je to však klam a navíc se zanedlouh ospustí solidní bouřka. Tak solidní, že se Jen ani neobtěžuje oblékat šusťáky a volí taktiku “vše bude stejně mokrét a aspoň si na refuge budu moci vzít suché šusťáky na převlečení”. Proč ne.

Naše trasa ukazuje se býti poněkud exponovaná. Svah, který měl býti lesem, je spíše nízké křoví s ojedinělými vzrostlými borovicemi, které jsou však v poměru 50:50 živé stromy a ohořelé pahýly. To něco napovídá a nejsme rádi, že jsme zvolili tuto cestu. Blesky jsou naštěstí převážně v mracích, ale není to úplně ideální terén a čas na procházku, co si budeme povídat, takže postupujeme přikrčeně a kolem stromů radeji zrychleně. Za chvíli jsme komplet durch a s nějakým otálením bychom to moc nevyhráli. Jen se v kraťasech už klepe. Každopádně nakonec je stezka docela fajn a my už máme na starosti jen vymyslet, co si všechno dáme na refuge. Rum a tobleronku na nervy, kakao na zahřátí, sendvič protože proč ne a ještě dostáváme nedopitý pivka šťastlivců, kteří se tu včas před deštěm schovali a už zase vyrazili dál. Katalánsko je super.

Přemítáme co s časem, je teprve 10 dopoledne a máme lehké tendence nasadit naše mokré tenisky a šusťáky a jít dál, když tu přicházejí další 3 promočení nebožáci, všichni vypadají jako pohodáři a už se taky hrnou k okýnku pro kafe a pivo a následně rozjíždějí diskuzi o tom, co si dají k jídlu a kdy si to dají vzhledem k 9 hodinám zbývajícím do večeře. Když se po chvíli Jen začně ptát po vinném lístku a nabídce místních likérů, přidávají se k objednávce ořechového hubolepu, my se přesouváme k jejich stolu a sdílíme první litrovou karafu červeného vína. Jsou to pár – dán Mads [Mess] (24), angličanka Victorie (29) a ukecanej francouz Pierre (33), který se k nim přidal cestou a jde s nimi už týden.

M&V jsou ultralighteři (tzn. lidé, co si uříznou rukojeť bambusového kartáčku a vše počítají v gramech) a zásadně nenesou vařič (do toho teď mají Pierra, kterému je už přes třicet a ví, co je komfort a občas s nimi sdílí svoji horkou polévku). Stejně jako Jen mají chutě jít dál, když náhle mezi mraky vysvitne slunce, ale naštěstí se záhy zase spouští déšť a nikdo se nikam vydávat nemusí a den je prohlášen za rest day. Mads jako ukázkový Dán hned po první karafě začíná vykřikovat “rest day is the best day” a střídáme se v objednávání daších karaf, které se objevuji na stole plnejší a plnejší, protože radost naší skupiny se přenáší i na obsluhu, ktera je v našem věku a mezi deštěm sedí na zápraží, pije pivo a kouká, jak se mlha válí po lesech a po kopcích (celých 27 dní, co tu jsou prý nepršelo). My se taky přesouváme ven a užíváme si pravé horské pohody jak z filmu a Pierre nás všechny obšťastňuje svými hláškami a typicky francouzskými oslizlými balícími pokusy směrem k obsluze.

Někdy kolem páté jsme už všichni včetně obsluhy solidně na káry. Obsluha se bojí, že nezvládne uvařit večeři. Pierre velí šlofík před večeří, což je moudré rozhodnutí, ačkoli škofík nás spíš rozsekává, než by dodal sil a u večeře padá už jen jedna karafa a Pierre nás (nebo teda hlavně sebe) baví zpíváním francouzských sprostonárodních písní, kdy jeho překlady do angličtiny jsou snad ještě komičtější, než jaký může být jejich samotný obsah. Ráno odcházíme bez rozloučení, ti tři už jsou buď pryč a nebo ještě spí. Třeba se ještě potkáme, třeba ne, kdo ví…

Pierre v akci na Madsově videu.

Andorra

D33 – Vyrážíme na lačno. Obouváme mokrý, studený boty a kráčíme chladným, chmurným ránem. Slunce ještě nevylezlo, natož aby rozehnalo mraky. Kombinace hladu, zimy, mokrejch bot, větru a chůze do kopce se ukazuje býti fatální. Jen se mimoděk zmiňuje, že si, když jsem šla spát, dal ke psaní deníku ještě čokoládovou tyčinku Tokke. Takový čin je ale jasně s jeho zásadou, že všechno jíme napůl a vyvolává tak ve mě pocit křivdy. A ješt většího hladu. Následuje výměna názorů, vyříkávání křívd a po časeo pět stoupáme dál. Na 33. den cesty nám tak připadá teprve druhý konflikt. Not bad.

Slunce už pomalu roztápí svůj žár, ale o to silněji nás bičuje ledový vítr. Musíme ujít dobrých 6km do průsmyku a sklesat pár set metrů, než se odvážíme vařit ovesnou kaši. S kafem a čajem nám vrací široké úsměvy na zamrzlé tváře. Průsmykem Port de Rat vstupujeme do Andory. Před námi se otevírá velkolepý ski resort s velikánskou hospodou uprostřed. Kabinková lanovka sem chrlí hordy turistů. Ty se na zahrádce nacpávají kilovejma stejkama a jiným obžerstvím. Jsme ze srdce rádi, že tohle místo míjíme jak jedoucím vlakem. Šlapeme dál a končíme v Refuge Sorteny. Krom jednoho chlápka jsme tu dočista sami. Na stůl na terase nám nesmělé děvče pokládá nejlepší jídlo celého výletu (salát a kiš jak z nejlepší pražský kavárny) a dodává, že jestli chceme kempovat, támhle je na to určenej plácek, případně, že mají dole menší sekci s palandama for free. Ráj!

D34 – Snadný den, krátký dvanáctikilometrový přesun na další refuge. Andora je v kontextu celýho výletu docela nuda. Zkrátka další kopce. Něco mezi vysokejma Pyrenejema (špičatý a skalnatý) a Baskickem (travnatý, zelený). Jen je to celý obsypaný sjezdovkama. Asi hlavní zdroj Andorskýho HDP. Ten se však vrací ve špičkovejch cabanách a refugích. Čisto, sucho, moderno, záchodem vybaveno… putování je tady úplně zadarmo. Na cabane přicházíme jako první a ze siesty vyrušujeme místní pastevkyni a její kolijky, která tu asi přes léto bydlí. Stádo ovcí má vysoko na kopci, jsou to jen bílé tečky a pastevkyně večer po nakrmení kolií jen sedí na kameni, píská a volá nějaký jména. Po nějakým čase se ze stáda oddělí dvě bílý tečky – dva velký pastevecký chlupáčové uslyšeli volání a běží dolů na večeři. Jsem naměkko. Konečně se taky dozvídáme funkci háku na pastevecké holi – na chytání ovcí za nohu.

Čtvrtý týden

D35 – Den, kdy jsem poprvé rychlejší než Jen. Stále máme s sebou hole, co jsme našli v Alos d’Isil, ale nehodnotíme, že by nám přinášeli nějak moc užitku, naopak se spíš pletou. Jen si chce vyzkoušet, jak se jde s oběma holemi (aka Nordic walking), jenže 4 “nohy” prostě není pro nás, jen se ohlídnu a Jen je na zemi a nějak nevstává. Vyvrtnutej kotník a tentokrát pořádně. Pomáhám mu k nejbližšímu potůčku a chladíme, co to jde. Je to asi zlý, protože jinak neustále šťastnej Jen nevypadá moc šťastně. Z batohu vytahuju kitkatku, kterou jsem tajně koupila na refugi a nesla ji na “horší časy”, to mu trochu pomůže.

Kotníkové intermezzo v Ax-les-Thermes

Pomalu dopajdáváme do cíle čtvrté sekce HRP L’Hospitalet-près-l’Andorre, vesnice jako taková je trochu depka s obří elektrárnou, bohatě vybavená sámoška se spoustou hikerských věcí je solidně naceněná (ve smyslu předražená). Jsou tu ale koleje a vlaková zastávka, hledám v Googlu nejbližší městečko, co bude mít supermarket a levné ubytování a skáčeme na vlak.

Hned po příjezdu do Ax-les-Thermes máme pocit, že je tu něco jinak: vyrelaxovaná atmosféra a zdobná architektura. Pozvolna nám dochází, že tohle městečko má do sebe víc než jen několik supermarketů, a význam slova “Thermes”. Nejteplejší horké prameny v celé Francii (pěkně sirné a o teplotě 25° – 78° C), už staří Římané si tu léčili revmatismus, kožní choroby a nemoce a v městečku je několik volně přístupných brouzdališť s horkou sirnou vodou a samozřejmě aquapark s tobogánem. THE DREAM pro znavené pocestné. Pobyt prodlužujeme ještě o jeden den a užíváme si francouzské vesničky, bagety, crépes, zmrzliny a starání se o Jena. Učím se tejpovat kotník, jdu si zaplavat do aquaparku s geronty a Jen se mezi tím v restauraci chladí ledem i pivem.

Pátý týden

D37 – Z Hospitaletu pokračujeme v cestě, solidně vyrelaxováni, dáváme jen 7 km na rozcvičení Jenova kotníku. Je skvělý spát zase ve stanu u Étang des Bésines

Pic Carlit

D38 – Příjemná procházka. Jen je už zas vpředu v plné síle. Předpověd nehlásí bouřky takže stanujeme na vrcholu Pic Carlit – 2 921m.n.m. Příhodně tam je několik kruhů z kamenů perfektních pro stan. Spíme a nad námi a kolem nás jsou jen hvězdy.

D39 – Další pěkná procházka, z Carlitu odcházíme za úsvitu. Tento den je význačný tím, že se zasekáváme na 20 minut pozorováním spících koňů s ofinami a pak u piva v první hospodě pozorováním turistů, kteří jsou v pravidelných intervalech 2 autobusů/15 min chlení před naší hospodu s cílem navštívit Desert du Carlit s množstvím jezer, kolem kterých jsme práve prošli. V průvodci se příhodně píše, že si na civilizaci, kterou procházíme, budeme nejspíš nějaký čas zvykat, což o to, na pivo si zvykáme docela snadno, ale sociální interakce by raději zůstaly asi u těch koní. Jena pro změnu bolí moudráky, což mu dává právo na neomezenou konzumaci zmrzlin. Průvodce avizuje “surprisingly smooth paths”, takže se těšíme na další příjemnou procházku.

D40 Finále HRP – parádní hřebenovka po španělsko-francouzské hranici, pouze výstup k ní je asi kilák výškově a dlouhé údolí ve kterém jsme sužováni větrem a horoucím sluncem. Volíme koupel v řece a je to báječné. Jsem unavená a uprostřed dne si musím zdřímnout, bolí mě koleno, tak tejpuju a na nohy mě staví hrníček rozpustňáku ve studené vodě a snickerska. Nahoře už se jde samo, hory všech barev, skvělá viditelnost, chceme to protáhnout přes další vrcholy, ale ženou se tmavé mraky a jak jednou zahřmí, vzdáváme se této myšlenky a pádíme přes menší pas na refuge. Od památné noci, kdy nás to vyplavilo máme z bouřek respekt.

Poslední Katalánská refuge – Refugi Ulldeter nás vítá svou nepohostinností, nejen že odmítají naši žádost se připojit k společné večeři, ale i žádost o teplou sprchu, kterou jsem neměla už asi týden a fakt by to bodlo. No nic, okolí refugio je krásné, bivakujeme mezi borovicemi. Všide jsou stáda kamzíků a svišti jsou tu obzvlášť drzí. Objednáváme aspoň nějaké nápoje, pijeme pastis a vzpomínáme na Harolda & Oliviera, které jsme už týden neviděli.

D41 – Náladu nám hned po ránu lepší sluníčková paní z fast food bistra na 3. kilometru naší dnešní cesty. Je 9 ráno a my objednáváme: coca colu, americano, talíř hranolek, salát, dvě bagety (tuňák a fromage), dvě balení sušenek, croissant (zdarma protože byl včerejší) a navíc dostáváme ještě dvě suché bagety, které se náramně hodí k našim rybičkám. Paní z nás má očividnou maminkovskou radost. Na cestu ještě zmrzlina, co je straciatella – z půlky jako sendvič v měkké tmavé oplatce a z půlky v čokoládě s mandlemi. Náš den už nemůže začít líp. Krátký výstup a pak už jen celodenní procházka přes planiny. Jen je v nebi, protože mu to připomíná Krkonoše. Bohužel tu nikde není voda, musíme tedy sestoupit k refuge plné hlasitých gerontů, rychle kupujeme víno a mizíme. Kousek od ní (a daleko z doslechu) je unmanned Refuge Forestiére de Marialles se spaním v podkroví a výhledem na lesy a Pic du Canigou. Na kamenech před refuge se vyhřívá miniaturní zmije, vaříme kuskus se sušenými houbami na víně a rozhodujeme se o pokusu vstát v 1.15 pro 4-5 hodinový výstup na Canigou při východu slunce.

Pic Canigó

D42 Budík zvoní v 1:15. Zkouším pár chabých argumentů jako že jít 4-5 hodin po tmě lesem je docela blbost a tak… Jen zklamaně vzdychne… Je mi jasný, že bych měla zahodit lenost a že to musíme hecnout. 🙂 Čelovky, káva, buchtička z refuge a lok vína z večera a jdeme. Přes tmu vnímáme teplo naakumulovaný v kamenných polích, hvězdy, obrysy stromů a kopců, noční vůně, svítící oči, potoky hučící v údolích pod námi, které nevidíme a průzračnost vody, když ji prosvítíte čelovkou. V dálce před sebou vidíme světlo čelovky, drápající se na posledním úseku cesty.

Historické okénko: Na Pic du Canigó (2.784m), milovanou horu Katalánců, se odnepaměti lezlo ze severu, avšak francouzští inženýři v roce 1896 vymysleli, že by bylo fajn zpřistupnit lépe i cestu jižní (kterou nyní jdeme my). K uskutečnění jejich záměru jim napomohl kamarád dynamit. Vydynamitovali tedy do skály cosi jako velmi strmé schodiště a šplhat po něm těch posledních 100 výškových metrů za tmy a ve velkým větru bylo naprosto boží. Zkušenosti ze stěny se opět hodí.

Na vrcholu Jena k smrti straší postarší muž, který vystupuje ze tmy z poza kamene se slovy “Bon Jour”. Později se s ním dělíme o náš zbytek vína, teplý čaj s medem a čokoládu a čekáme společně na východ, protože máme skoro ješte hodinu. On mile rád vše přijímá a děkuje, je na něm vidět, že je rád, že na ten východ nečeká sám a že ho má kdo vyfotit s vlasteneckou bretaňskou vlajkou, kterou hned vyvěšuje na kříž označující vrchol. Anglicky neumí a tak prostě valí francouzsky a my se pokoušíme rozumět. Docela to jde, zářím, když mohu použít slovo solei, když se oranžový kotouč vyhoupne tam, kde pod nízkou inverzí tušíme moře. “Meteo not good, montagne magnifique.” komentuje neideální viditelnost náš společník. Nějakou půlhodinu jen sedíme všichni opření o kameny a pozorujeme to 360° divadlo. Na rozloučenou nám Jean dává sáček fancy turistického jídla a ještě jednou ze srdce děkuje, následně i sdílí letáček a my konečně chápeme jeho poslání – sám překračuje Pyreneje a vybírá při tom na charitu zabývající se Cystickou fibrózou, kterou trpěla jeho žena a děti.

Sebíhame dolů z Canigou a míjíme první denní turisty. V borovicovém lesíku u jezera vybíráme perfektní stín. Příhodně, další refuge je pouze 700 m od nás, takže Jen odbíhá a než stačím nafouknout kariamatku, uz je zpět s pivkem a dobrotami. Ani nestačím víc než dva loky a spím. “Od teď jedem pohodu.” Odpoledne přesun na refuge, pivo, víno, večeře, kdy sám kuchař po 5 chodech ještě nosí Jenovi talíř rýže a čočky na přidání – na refugios si zakládají na tom, že hosté jedí, dokud nejsou sytí. Pohoda, pozorování pejska jak aportuje: klacek se nárazem zlomil na dva kusy, pejsek chvíli nevědel co s touto chybou v Matrixu a pak do huby pobral oba kusy a spokojeně nesl zpět. Svět se děje.

D43 – Noc trávíme kousek od refuge, v noci je takový vítr, že se bojíme aby na nás nepopadali stromy. Ráno u kafe ale zjišťujeme, že to jen místní borovice i v lehkým vánku duní jako při vichřici. Jsme už z těch nočních bouřek vybzikaný. Opouštíme masiv hory Canigou (kolem které se pořádají různé treky a je mimořádně populární pro španělské turisty středních let a důchodce). Poslední masiv přesahující 2000 metrů a místo, ze kterého je poprvé vidět Středozemní moře. V husté mlze kráčíme úzkou cestičkou klikatící se lesem. Les! Jak nám po cestě skrz hory chyběl! Hojná úroda malin, nabíráme plný ešus k pozdějšímu zpracování na marmeládu, kterou vaříme v opuštěné industriální hale bývalé lanovky na železo – Refugio des Vigourats. Za deště perfektní útočistě. Už teď se nám začíná stýskat po vysokých horách.

Subtropy a korkové lesy

D44 – Budíme se po klidné noci v opuštěné hale a rovnou z postele si děláme chleba s marmeládou a ovesnou kaši s marmeládou. Top. Pereme pomožky v řece a vydáváme se skrz čím dál středomořtější a rozpálenější krajinu do údolí k městečku Arles. Míjíme jedlé kaštany, duby korkové, aloe a v městečku palmy, fíkovníky a v parku obří sekvoje a cypřiše. Civilizace znamená klasický nálet na cukrárnu – tentokrát tradiční katalánskou, kde průměrný věk prodavačky je asi tak 80 let, supermarket a po pikniku v parku jdeme smýt naši ulepenost na místní koupaliště.

Pán co na koupališti prodává lístky se nás francouzsky ptá, jestli umíme fakt jen anglicky, trochu uraženě odpovídáme, že anglicky, německy a taky česky. “Česky?? A po Slovensky rozumiete?” A jsme doma, máme pobyt na koupáku s přímo rodinnou péčí, Jen dostává zapůjčené povinné miniaturní slipečky, dáváme si k pánovi nabíjet naše přístroje a ještě nám uschovává batohy, povídá o svém dobrodružném životě a radí, kde spát další den. Po koupání už zas nezbývá než se vyplazit v podvečerním slunci 600 výškových metrů do kopce. Naše umytost a čerstvost je rázem ta tam a vypocujeme tak litr tekutin každý. Je přesně to večerní horko a ulepeno, že po vyplazení se do kopce si jen sundáme propocené oblečení a chvíli nám je prostě krásně, než uřícenost vyprchá a vytáhneme péřovky. Hned co však roztáhneme stan v Col Paracoll, Jen vytahuje z batohu trumf v podobě láhve Pastisu, od teď jdeme fakt na pohodu.

D45 – Dnes bylo opravdu horko. Spíme v Las Illas

D46 – Poslední den před mořem. Zvláštní pocit. Jde se krásně, převážně z kopce. Pohraničí, římská pevnost vedle pevnosti z konce 18. století, korkodubové lesy, suchomilné rostliny, vyprahlá zem, všude nápisy nebezpečí požáru. Občas nápisy uprostřed lesa, pozor území nudistů… Francie.

Procházíme přes šílený hraniční přechod/bezcelní zónu Le Perthus. Celá hlavní ulice je obchoďák, ješŤěři v teplákovkách a fake gucci drncají s nákupníma košíkama po městě. Naštěstí nás na Googlu hned po jídelně all you can eat zaujala burgrárna se srandovním názvem Cocottes de la Montagne. Jdem tam a je to oáza v tomhle konzumním běsnění. Od nejlepšího veggie burgeru už jen pozorujem celý rodiny tahající se s obříma tobleronkama, kilovejma pytlema haribo a kartonama cigaret, který hned na místě otevírají a kouří. Výše jmenované produkty jsou asi tak to jediný, co se tu dá nakoupit k jídlu v místním supermarketu. Ale už toho nepotřebujeme moc, čeká nás jen 30 km. To by se dalo i za den (jak se dozvídáme, naši ultralight kámoši Mads, Victoria a Pierre dali v poslední den 52km a došli k moři v 10 večer), ale rozhodujeme se to rozdělit a dát poslení noc “v divočině” a taky dopít ten Pastis. Z konzumího očistce následuje 10km vinoucích se v příjemném 5-7% stoupání po asfaltce ideální pro silničku, Jen si stýská, tak dlouho bez kola nikdy nebyl. Jde se perfektně, dokonce i v tom horku. Já jdu v pantoflích a je to nej. Na konci nás čeká restaurant. Pivko i přes jeho (stále) vysokohorskou cenu pijeme skoro na ex a následně objednáváme další dobroty. Dneska máme fakt štěstí na dobrý jídlo. I když to měl být konec “dne”, pokračujeme dál do kopců – poslední výstup na Pic du Néoulous (1256 m.n.m.) a hřeben padající až do moře. Z něho se konečně otevírá pohled na pobřeží i zpátky na masiv Canigou v dálce vykukující z mraků. Jsme dojatí a nevíme na které straně kopce tábořit – na východ k mořským dálkám a nebo zpátky k horám? Vítězí hory. Jen si vyřezává novou dřevěnou lžíci, pijeme Pastis.

Banyuls sur Mer, 47. den – CÍL!!!

Scházíme z kopců mandloňovými sady. Jenova tkanička, která byla poslední 2 týdny pováženě natržená (a byl by docela problém sehnat náhradní protože to byl speciální systém zavazování), se s rupnutím trhá přesně kilometr před mořem. Docházíme na promenádu mezi dovolenkáře a dáváme si předražený točený pivo než skočíme do vody.

Tak jsme někam došli.
Kam jdeme dál?

big thumbnail

Závěrečný pobyt u moře není žádný med a relaxace. Banyuls je turistický hell s riviérou a předraženým pivem. Přesunujeme jsme se proto kousek do vedlejšího městečka Port Vendrés (mj. oblíbené u fauvistů) a dva dny tam spíme na punk na plážičce kousek od Lidlu. (Žádné rozumné ubytování k dispozici jinak není.) Po x týdnech v horách to ale na ležení u moře prostě není a navíc Jen už musí do práce. Do Čech se tedy vracíme letem z Toulouse, kam jsme úplně na pohodu dostopovali.

Závěrem

Hlavní take away z tohoto putování je, že všechno je jen otázka času. Dojdete kamkoliv, stačí když prostě půjdete. Je to jenom otázka času.

Po stránce vztahové jsme tohle intenzivní bytí spolu zvládli nad očekávání dobře. První dusno/hádka proběhla po 30 dnech a všechny tři hádky, které celkem byly, se týkaly managementu jídla: Nikdy bych nevěřila do jakého pocitu marnosti a zoufalství může člověka uvrhnout ne/snědená kakaová buchtička. Docela dobrý skóre.

Vypadá to jako sen? Byl to sen.


Seznam věcí na dálkový pochod

Snažili jsme se jít dost na lehko, ale žádný ultralighteři jsme rozhodně nebyli. Váhu jsme mohli zkrouhnout ještě víc, ale i tak se to dalo a hlavně snad s ničím, kromě Jenovy tkaničky 1 km před Středozemním mořem, a pár věcmi, které jsme si vzali úplně zbytečně, jsme neměli špatnou zkušenost.

Vybavení pro přechod Pyrenejí

Základ & spaní

Gossamer Gear Gorilla 50 HRP 2019 anna cervinkova
Batoh: Gossamer Gear Gorilla 50

Batoh: Gossamer Gear Gorilla 50 – Tady jsem se rozšoupla a dala na hype kolem ultralight batohů. A musím říct, že Gorilla je naprosto skvělá. Většinu času jsem nevěděla, že nějaký batoh nesu, velikostí mi zcela vyhovovala (M – mám 169 cm) a byla extrémně pohodlná. Nejlepší věci na ní jsou: vyndávací zádové polstrování k použítí na sednutí – velký komfort při svačinách, obrovská flexibilní kapsa vzadu na objemné nebo mokré oblečení, prostorné postranní kapsy, kam se vešly flašky s vodou i něco navíc a prostorné kapsy na pohodlném bederáku. Super byla i odolnost proti dešti, na lehkou přepršku úplně v pohodě, bouřku by úplně nedala, takže jsem měla uvnitř věci v ultralehkých nepromokavých pytlech.

Stan: Decathlon Quickhiker Ultralight 2 – Možná se budete smát, ale tenhle stan z Dekáče překonal jakákoliv očekávání a dokonce i při povodni by nás udržel v suchu, kdyby voda nezačala předékat vrchem skrz moskitiéru. Má jednu tyčku a je postavený za 2 minuty. S váhou lehce pod 2 kila by se dalo určitě něco dělat a v plánu by bylo pro další cesty upgradovat na nějakou opravdu ultralight záležitost.

SpacákWarmpeace Solitaire 500 Extra Feet 170 aka “obláček” + ultralehký vak vodotěsný na uložení – Naprosto nejlepší kup ever! Poprvé v životě jsem zažila, aby mi nikdy, ale opravdu nikdy v noci nebyla zima. V teplejším podnebí to ale byla sauna. Skvělá vychytávka byla kompatibilita s Jenovým WP Solitaire 250 a spojení spacáků do jedné velké peřiny nebo útulného megaspacáku. Jenovi vyhovoval Solitaire 250, jen jednou když jsme byli 3000+ m.n.m. klepal v noci trochu kosu a tulil se ke mně.

Spací podložkaTherm-a-rest NeoAir XLite Women’s – Lehoučká a neuvěřitelně skladná, fungovala skvěle, dobře izolovala (je perfektní pro 3 sezóny, na sněhu to už tak slavné není). Ani jednou jsem nepíchla, ale Jen na své bohužel řešil jednu díru za druhou. Pro příště bychom si asi pořídili nenafukovací, protože foukat každý večer, když si chcete lehnout, je vysilující. A ideální by byl nějaký systém jak spojit obě matrace dohromady, protože se rozjížděly a uprostřed byla zima. 😀

Oblečení

Boty: Salomon Trail Running – boty pro mě byly zásadní věc, už jen proto, že mám problémy s achilovkou (tendonitis). Tyhle byly o číslo větší než bych měla normálně a poprvé jsem šla v trail running a né v pohorkách a fakt ani jeden puchýř, achilovka úplně v klidu (ale pečlivě jsem ji preventivně tejpovala). Od pochodu jsem objevila značku Altra a za ní dám ruku do ohně – perfektní pro široké nohy.

Pantofle: Birkenstock Mayari – tohle určitě není ultralight volba, ale pohodlná náhradní obuv pro mě byl základ. Tyle pantofle miluju a často jsem v nich šla třeba i většinu dne. Díky očku na palec super drží na noze a dají se nosit i večer s ponožkami (český turista ftw).

Ponožky: Kotníkové Smartwool a pak několik párů dalších (teplé s alpakou na spaní, dlouhé na chození), ponožek jsem měla až moc a nějaké poslala po týdnu domů.

Bunda: Patagonia Torrentshell – lehká nepromokavá bunda. Co mi u ní chybělo, je náprsní kapsa na mobil, protože s bederákem kolem pasu se nedalo dát nic do kapes a zipy na kapsách byly přesně v úrovni bederáku, což také nebylo ideální.

Péřovka: Patagonia Down Sweater – super lehká klasická péřovka, pro příště bych určitě ocenila i zateplenou sukni, protože v krátké péřovce byla zima na zadek.

Šusťáky: pánské Decathlon – basic, super na zvýšení komfortu, když foukalo, protože jsem jinak měla jen legíny.

Legíny: Adidas – jednoduché legíny na běhání s provázkem v pase (lepší než guma, která buď škrtí nebo klouže dolů), super byly také rozepínací nohavice až ke kolenům.

Kraťasy: H&M Sport – basic prodyšné mini kraťásky.

Sportovní podprsenka: Adidas

Triko nad pupík s dlouhým rukávem: H&M – tohle bylo skvělé na ochranu před sluníčkem a zároveň dobře větralo. Šla jsem v něm většinu času.

Triko s dlouhým rukávem: Icebreaker Merino 200

Tričko s krátkým rukávem: bavlněné H&M basic

Kalhoty na spaní: volné lehké kalhoty

Šaty: H&M – lehké trikové šaty – moje “čisté oblečení do civilizace”.

Spodní prádlo: jedny rychleschnoucí kalhotky na plavání a dvoje klasické bavlněné (systém jedny na sobě, druhé přeprané sušící se na batohu)

Sluneční brýle: Decathlon – ultralehké, s UV filtrem

Kšiltovka: vintage (hned první týden se rozpadla a dál jsem šla jen v šátku Buff).

Šátek: teplý fleecový Decathlon & tenký Buff

Rukavice: myslím, že úplně obyčejné textilní, jinak nosím Sealskinz, ale myslím, že ty jsem s sebou neměla

Ručník & kapesník: Mountain Warehouse – super ultralehký, ale velký ručník a malý kapesník na pot.

Vak na oblečení: Exped – jeden na oblečení a druhý na spacák

Hygiena

Tady jsem hřešila. Jen si vzal jen kartáček, mýdlo a sportovní opalovací krém, já asi milion krémíčků.

Klasika: Bambusový kartáček a zubní nit, pasta, šampón, krém na ruce, pomáda na rty, arnikový hojivý krém, glukosaminový krém na klouby.

Lékárnička: Prášky: na alergii (kterou nemáme, ale Matouš nám řekl, ať si je určitě vezmeme), endiaron, paralen, ibalgin. Tejpa a nůžtičky na nehty.

Intimní hygiena: Co si budeme povídat, osobní hygiena je na dálkovém pochodu trochu horší, ale většinou bylo dost potůčků a jezer k vykoupání, minimálně každý druhý den. Já si nadělila luxus intimního vlhčeného ubrousku pro chvíle nouze (vždy odnést s sebou a vyhodit v odpadu, nikdy nenechávat ani nezahrabávat v přírodě, ať si říká etiketa o jeho rozložitelnosti co chce) a pro jistotu jsem měla i intimní krém (protože pochodování v horku a potu může být velký špatný). Menstruaci jsem řešila klasickými jednorázovými hygienickými potřebami (opět vždy je třeba vždy odnést s sebou a vyhodit).

Elektronika

Lehký foťákPanasonic Lumix LX100 – Kompakt se skvělým sklem. Díky za doporučení Dejve!

Brašna na foťák: Vanguard

Powerbanka: 10.000 mAh (super mají v Alza Power)

Kabely: na iphone & na powerbanku

Čelovka: Black Diamond

Telefon: iPhone SE gen 1

Zápisník: Moleskine & propiska – ten jsem skoro nevyužila, psala jsem si zápisky do aplikace Polarsteps a totálně jsem mohla vzít jen nějaký notýsek s pár listy

Průvodce: HRP – Tom Martens

Jídlo & vaření

Filtr na vodu: Sawyer

Vaření: Vařič Pinguin, plynová bomba, dvoudílný ešus, plecháček, nůž, sůl a pepř, zapalovač (vše nesl Jen), lžička (já)

Jídlo: Většinu těžkých věcí jako konzervy, kuskus,… nesl Jen, já jsem byla správce lehčích ale objemnějších věcí a sladkostí.


Co jsme po prvním týdnu poslali domů?

  • Nabíječku na foťák (baterka držela skvěle + jsem měla náhradní), druhé šaty, rozlomený Jenův Kindle (RIP), denní krém na pleť :D, nepromokavý obal na iPhone (igeliťáček postačí), teplé legíny (myslím)
  • Návleky – Jen říkal, že je to zbytečnost a měl pravdu!

Co nám chybělo?

Slunečník – Věc, co nevíte, že potřebujete, dokud ji nemáte a dokud jste nezažili pohyb otevřenou krajinou při “European Heat Wave 2019”, naštěstí jsme jeden našli hned osmý den a docenili následně po celý zbytek cesty jak ochranu před sluncem, tak občas i před deštěm.

Něco ke čtení – Víte, že vám něco chybí, když po několika týdnech lačně chňapnete po letáku Lidl a vzájemně si ho předčítáte. Smart phone jsme měli úmyslně jen jeden, abychom limitovali případné čumění do obrazovky, takže číst na něm nemohl ani jeden, abychom si nezáviděli. Občas jsem ale předčítala Hobita.

Užitečné mobilní aplikace na dálkový pochod

Polarsteps – perfektní aplikace na dokumentaci cesty, komunikaci postupu s rodinami a jako prostor pro každovečerní výblitky znaveného mozku. Vždycky když jsme se dostali na signál, tak jsme přidali update a nemuseli psát 5 smsek, že žijeme. Zároveň jsme se taky mohli bavit komentáři našich rodičů a kamarádů. Byla to asi jediná věc, co jsme měli na čtení (viz. výše: Co nám chybělo?).

Strava – celou trasu jsme poctivě trackovali. Máme tedy k dispozici přesné souřadnice, pokud by to někoho zajímalo.

Mapy.cz – nejlepší nástroj na turistické mapy, který nemá ve světě obdoby. Každý, koho jsme potkali, záviděl a ihned si je stahoval. Kromě všech možných i nemožných stezek tam jsou i studánky (zda budou ale s vodou není jisté).

Pro zajímavost, naše trasa na Polarsteps:

https://www.polarsteps.com/ceranna/1859648-hrp

Další info o HRP


Poděkování

Pokud jste se dočetli až sem, well done! Budu moc ráda za feedback a pokud se na HRP chystáte, ráda odpovím na jakékoli otázky (a budu tiše závidět, protože bych hned šla znova). 😉

Díky Tomu Martensovi, za jeho oddanost Pyrenejím a Jenovi, za to, že mi poléval hlavu vodou, když mi bylo zle.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.