boundaries

Boundaries / Hranice

2015 / Series / Book

Final work at VOSG Hellichova – Prague Graphic School

fotografie: Anna Červinková


CZ

Život je hra. Hra začíná i končí vymezením pravidel. Každá hra musí mít svá pravidla, bez ní by vše pohltil chaos – nebo alespoň to je všeobecně zažitou konvencí… K pravidlům hry patří i vymezení hranic. 

Lidé mají všeobecnou potřebu se proti všemu vymezovat, ustanovovat hranice a vytvářet si tak nová a nová pravidla. Svoji existenci dobrovolně limitujeme na kus světa ohraničený našimi neměnnými zvyklostmi. 

Občas mi v této souvislosti před očima vyvstává obraz: jako by se na úplném začátku někdo díval na lidi, kteří neměli žádné hranice a běhali po vodě a klouzali se vzduchem…, a ten někdo si řekl, že tak to je moc jednoduché a že lidé potřebují omezit směry, kterými se vydávají, a tak nadiktoval všechna pravidla světa. Voda je tekutá, po vodě nemůžeš chodit. Vzduch můžeš dýchat, ale nemůžeš jím klouzat. A tak podobně. 

Často se stává, že sami svými pravidly omezujeme nekonečný svět kolem nás. Možná to děláme ze strachu, bojíme se, že by neuchopitelný svět nepřeberných možností na nás bez pevně daných struktur spadl.

Některé hranice jsou pevně dané a některé dodržujeme, i když jsou neviditelné. Mnoho hranic si tvoříme jenom sami v sobě. Celý náš život je ohraničen předsudky, lajnami, diskrétními zónami. Pohybujeme se mezi nimi jako v labyrintu. Neviditelné bludiště. Ztratíte se v něm, pokud hranici překročíte? A zjistíte vůbec, že jste ji překročili? Dají se vůbec některé hranice překročit? A jsou některé opravdu nepřekročitelné? A jsou všechny hranice skutečné? Nepostavili jsme si je sami v sobě jenom jako ohromnou zeď chránící nás před konfrontací s realitou? A není to všechno jenom součástí hry? Vždyť nedílnou součástí hry může být i využívání základní vlastnosti hranic – svádí k překračování a vnáší nám do hrací plochy nové roviny a výzvy.

Máme pocit, že ten pravý požitek ze života leží vždycky někde za hranicemi. Nikdy nejsme úplně spokojení s tím, co máme. Ale copak je to tam jiné? Je jen otázkou času, kdy nám pobyt „za hranicemi“ zase zevšední. Jsme vždycky nespokojení a něco nás táhne pryč. Ale není to ta správná energie života, bez které bychom mohli na místě umřít? Motor, který nás táhne dál…

EN

Life is a game. The game starts and ends by setting the rules. Every game has to have its rules, without it everything would be swollowed in chaos – or at least that’s the convention. You need some boundaries coming along with the rules too. 

People have the general need to set boundaries to everything. To contain everything and create new sets of rules.

We all agree to limit our existention to a piece world set by this rules voluntarilly. 

Sometimes I have this picture in front of me: as if you’d be looking at the people, at the beginning of everything, running free and wild. With no boundaries, running over the water and slide through the air, and somebody would think it’s too easy and people need some limits to which to go to and has decided to set the rules. The water is liquid, you can’t walk over it. The air you can breathe but can’t slide through it. And so on.
It happens all the time, that accepting the boundaries we are given, we limit our endless world. Maybe we’re all afraid that the untouchable world of endless posibilities would collapse without our given structures….

Some boundaries are given and some we stick to even though they’re invisible. We create a lot of them inside ourselves as well. Our whole world is limited by the preconseptions, prejudices, discrete zones… We are lost like in a labyrinth. Invisible maze. Will you get lost forever if you cross a boundary? Will you even know you crossed one? Can you even cross some? And are some uncrossable? Are they all even real? Haven’t we built them all ourselves as a wall protecting us from the confrontation with the reality? Isn’t this all just a part of the game?

It might be the basic thing to be a part of it all. Playing the game with the set rules, which needs to be broken…